Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Darcy schovala telefon do kapsy, když si ostražitě
prohlížela ženu, která stála poblíž zábradlí nad ní.
Nevypadala jako typ ženy, který se běžně potuluje po
prašivých skladištích. Ne s takovou vysokou, jako proutek
štíhlou postavou a uhlazenými černými vlasy, které rámovaly
její dokonale oválný obličej a šikmé oči.
Vypadala spíš jako exotický motýl, který by se měl
koupat v hedvábí a šampaňském.
Naštěstí byla Darcy dost chytrá na to, aby nedala jen na
vzhled. Jestli se během několika posledních dnů něco naučila,
tak to, že ty nejkrásnější a nejelegantnější stvoření na světě
jsou také ty nejvíce smrtící.
Skutečnost, která se jedině potvrdila, když ta cizí žena
sklouzla ze schodů. Ano, sklouzla, uvědomila si Darcy se
zachvěním. Nebylo pro to žádné jiné vhodné slovo.
Ta žena nebyla člověk. Nebo minimálně zcela člověk.
Darcy chvatně ustoupila k nejbližšímu oknu. Mít poblíž
únikovou cestu se zdálo jako šikovná věc. Ne tak šikovná
jako pistole, samozřejmě, ale protože si nemyslela, že by byla
schopná zmáčknout spoušť, ani kdyby pistoli měla, okno se
zdálo tím nejlepším řešením.
„Takže ty jsi ta záhadná, ach-tak-fascinující Darcy
Smithová,“ řekla žena s afektovanou pomalostí a její tón
zvedl vlasy vzadu na Darcyině krku. „Myslela jsem, že ti
fotografie prokázaly medvědí službu, ale jak vidím, tak ty jsi
opravdu… tak obyčejná, jak jsem si myslela.“
Obyčejná?
Dobře, Darcy už byla určitě oslovena hůře. Ale ne s
takovou zjevnou záští nebo s tak velkou osobní nenávistí,
která na ni zářila z temných očí.
Nějak se jí podařilo naštvat tuhle ženu, a ona teď byla
odhodlána, že za to Darcy zaplatí.
„Omlouvám se za zklamání,“ zamumlala. „My se
známe?“
„Už bys byla mrtvá, kdybychom se už setkaly,“ zavrčela
žena, temné oči začaly zářit přízračným světlem.
Další záchvěv mrazu přejel Darcy po zádech, když se
instinktivně natáhla, aby se dotkla rozbitého okna za sebou.
Začínala poznávat tuto typickou, zřetelnou záři.
Ta žena byla vlkodlak.
Což znamenalo, že Salvátor lhal skrz své dokonale bílé
zuby – zřejmě poznávací znamení pro démony všech ras. A
to znamenalo, že Darcy byla ve velmi, velmi hluboké pasti.
Možná, že by byla schopná obstát proti většině lidí, ale
nevěřila ani na chvíli, že by dokázala odrazit ničivý útok
vlka.
„Zkusím takovou odvážnou domněnku – předpokládám,
že mě nemáš moc ráda.“ Darcy se snažila odvést pozornost
té… věci, která se blížila stále víc. „Myslíš, že bys mi mohla
prozradit, co jsem udělala, že jsem se tě tak dotkla a urazila
tě?“
Chvění energie bylo vidět, jak září kolem jejího štíhlého
těla. „Ty jsi urážlivá.“
„Prostě… jako… celkově urážlivá, nebo bys to mohla
nějak přiblížit?“
„Jsi člověk.“ Natočila hlavu a odplivla si na podlahu.
Darcy pozvedla obočí. „To je ono? Jsem urážlivá, protože
jsem člověk? To je dost drsné.“
„Ty jsi urážlivá, protože ti Salvátor dává přednost přede
mnou,“ zasyčela.
Dobře… kruci.
To bylo všechno, co potřebovala. Psychopatická
expřítelkyně, která je ještě ke všemu vlkodlak.
To teda pěkné díky, Salvátore.
Darcy začala skrytě vytahovat okno za sebou nahoru.
Dávala přednost tomu, aby se nemusela nořit do rozbitých
zbytků skla, kdyby si mohla vybrat.
Byla stejně směšná.
„Takže potom Salvátor neví, že jsi tady?“ otázala se.
„Samozřejmě, že ne.“ Svit v mandlových očích se stal
přímo strašidelný a zlověstný. „Ten blázen je tebou tak
omámený, že by mne zabil, kdyby se dozvěděl, že jsem ti
jenom zkřížila cestu.“
Takže Salvátor nelhal.
Jakási vlna úlevy projela Darcy. Bláznivá, samozřejmě,
když tu byla velice dobrá šance na to, že bude snědena jeho
naštvanou přítelkyní.
Povytáhla okno za sebou o dalších několik centimetrů.
„A stejně jsi tady,“ řekla napjatým tónem.
„Neměl mne posílat pryč. Možná, že jsem nečistá, ale
nejsem děvka, aby mne mohl odložit a odkopnout.“ Svit se
stával více zřetelným, když se vzduch naplnil bodavým
teplem. „Zaplatí za to.“
Darcy polkla knedlík v krku.
Kurva, kurva, kurva.
„Podívej, jsem si jistá, že to celé není víc než
nedorozumění. Já Salvátora skoro neznám.“
Okno bylo skoro z poloviny otevřené. Už jen dalších pár
sekund. Ach, prosím, bože, dej mi dalších pár sekund.
„Ve skutečnosti jsme téměř cizinci. Možná, že kdyby ses
vrátila, aby sis s ním promluvila, všechno by se to
vysvětlilo.“
„Rozhodla jsem se to vyřešit teď.“
S vlasy zvedajícím zavrčením žena náhle vyskočila
kupředu, její štíhlá postava se před Darcyiným ohromeným
zrakem plynule přeměnila z člověka na vlka.
Šokem zůstala nehnutě stát na jeden srdce zastavující
okamžik. To, že jí řekli, že vlkodlaci existují, byla jedna věc.
Vidět ženu, jak se proměňuje na obrovské zvíře, bylo něco
docela jiného.
Ten podivný pohled až vzbuzoval úctu.
A také byl naprosto děsivý.
Když opět přišla k sobě, Darcy sotva uhnula stranou,
takže vlkodlak přistál jen několik centimetrů od ní. Zaznělo
frustrované zavytí, když se vlkodlak otočil a odhalil své
zářivé rudé oči a zuby, který vypadaly, jako že byly stvořeny
proto, aby prokously celé tělo skrz naskrz.
Ou. Už vůbec nic lidského nezbylo v těch příšerných
očích. Nic, s čím by se dalo nějak rozumně domluvit.
Darcy couvala pozpátku a oči držela stále na vlkodlačici,
která se přikrčila k zemi, jak se připravovala na další skok.
Neměla ponětí, jak by měla bojovat s takovou bestií, ale
věděla, že to musí zkusit. Jakkoliv dávala přednost
nenásilným řešením před zápasem, byla dost chytrá na to, aby
si uvědomila, že by bylo těžké se nějak dohodnout s útočícím
vlkodlakem.
Ozvalo se další hluboké zavrčení výstrahy a zvíře se vrhlo
vpřed. Darcy instinktivně vykopla oběma nohama. Byl to
zoufalý čin, ale kupodivu se jí podařilo strefit se přímo do
vlkodlakovy tlamy. To ji zastavilo a vlkodlačice ostře
zaječela, když potřásla hlavou.
Darcy byla okamžitě na nohou a prchala ke vzdálenějším
dveřím. Skutečně nevěřila, že by to mohla dokázat, ale v tu
chvíli se prostě hodil jakýkoliv kousek prostoru, který mohla
získat mezi sebou a útočnicí.
Byl to opět pouhý instinkt, který jí znovu zachránil život,
když ucítila, jak jí bodnutí projelo zády a střemhlavým
skokem se ocitla na špinavé podlaze, právě v okamžiku, kdy
jí vlkodlačice proletěla nad hlavou.
Náhlé střetnutí s cementovou podlahou jí vyrazilo dech z
plic. Jedině velkým úsilím se dokázala zvednout na ruce a
kolena.
Nad sebou mohla vidět, že divoký skok bestie skončil
uprostřed hromady rezavějících barelů. Několik z nich spadlo
přímo na ní a účinně ji přešpendlily k zemi.
Ale ne na dlouho, uvědomila si Darcy. V okamžiku, kdy
se zvedala na nohy, si všimla krátké, železné trubky, která
ležela jen několik centimetrů opodál. Jakoby neochotně
zvedla trubku ze země, narovnala se a pokračovala ve svém
úprku ke dveřím.
Už skoro proběhla celým skladištěm, když ji zaškrábání
drápů o cement přinutilo otočit se a postavit se blížící se
vlkodlačici.
„Do hajzlu,“ vydechla. V ústech jí vyschlo, když spatřila
dlouhé zuby, které mířily přímo na její hrdlo.
Aniž by si mohla dovolit nějaký čas na soustředění, švihla
trubkou přesně proti přibližující se hlavě.
Zazněla děsivá rána, když se železo setkalo se silnou
lebkou, s dostatečnou energií, aby to Darcy odhodilo dozadu.
Utržila několik bolestivých ran, ale když se vyškrábala zpět
na nohy, uvědomila si, že to zvíře dokázala omráčit.
Možná víc než omráčit, připustila si s hlubokým
otřesením.
Nestvůra ležela na boku s očima zavřenýma a těžce
krvácela z trhliny, která vedla od jednoho ucha až ke křivce
její tlamy.
Nevolnost zhoupla Darcyin žaludek, když si uvědomila,
že uhodila ženu silněji, než původně zamýšlela.
Vždy cítila, že je silnější než průměrná žena, ale být lepší
než vlkodlak…
Opravdu byla divná.
Potřásla hlavou a vypudila z mysli tyhle absurdní úvahy a
stále svírajíce trubku se otočila ke dveřím.
Vyšla ze skladiště. Když přecházela parkovištěm, všimla
si elegantního sportovního auta, které bylo zaparkované
poblíž popelnic.
Opatrně se přiblížila k autu, pohlédla dovnitř, připravená
utíkat při prvním náznaku, že ta žena nebyla sama. Srdce jí
poskočilo, když padla pohledem na klíčky, které byly stále
zaraženy v zapalování.
U svatého Jána, že by se konečně štěstí postavilo na její
stranu?
Darcy trhla dveřmi, otevřela je a vklouzla na sedadlo
řidiče. Motor nastartoval na první pokus. Chvíli zápasila s
neznámou řadící pákou, ale nakonec se jí podařilo projet
parkovištěm.
Nevěděla, kam se řítí, ale chtěla co nejdál od skladiště. A
to muselo být správně.
Nijak netoužila po druhém kole s momentálně omráčenou
vlkodlačicí. Ne když byla pohmožděná, otlučená, a stále se jí
dělalo špatně z toho, že věděla, že očividně ublížila někomu
jinému.
A samozřejmě také věděla, že Salvátor přijede každou
chvíli.
Byla momentálně dost daleka tomu, aby důvěřovala další
vlčí obludě. Ať už tu vlkodlačici poslal, nebo ne, stále byl za
ten útok zodpovědný.
Zdálo se nejlepší ustoupit, aby získala nějaký čas na
rozmyšlenou. Musela vymyslet, jak a kdy by se s tím
nebezpečným mužem měla setkat.
Darcy odbočila z hlavní silnice a vytáhla telefon z kapsy.
Jela pomalu dolů prázdnou silnicí a opatrně si vrývala
Salvátorovo číslo do své paměti.
Když si byla jistá, že jej dokáže zopakovat bez chyby,
stáhla okénko a s malým úsměvem vyhodila telefon do
neobydlených oblastí, kterými projížděla.
Byla už otrávená z toho být nešťastným trumfem při
vyjednávání v soukromé válce démonů, které nerozuměla.
Od teď chtěla začít hrát hru podle vlastních pravidel.
Styx ze sebe vychrlil řadu starodávných kleteb, když
vstupoval do temného skladiště. Ačkoliv Darcyina vůně byla
silně cítit ve vzduchu, bylo očividné, že už stačila utéct.
A co hůř, cítil v okolí i nezaměnitelný zápach vlkodlaka.
Jak procházel stíny, Styx objevil ženu, která ležela v
bezvědomí na podlaze. Měla hojící se ránu na straně tváře a
bouli na spánku, která zřetelně vystupovala.
Darcy?
Zdálo se neuvěřitelné, že by jeho sladký, nevinný andílek
mohl porazit tuto bytost, ale i kdyby se nenaučil nic víc
během uplynulých dní, tak alespoň to, že bylo marné
pokoušet se předvídat, jak se Darcy zachová.
Mátla ho, nechápal ji a fascinovala ho od první chvíle,
kdy ji unesl.
Vzduch za ním se zavlnil, když přišel Viper a postavil se
vedle něj.
Vzal s sebou Vipera na honbu za Darcy. Vzal si
ponaučení z toho, že by neměl spoléhat jen sám na sebe, a tak
poslal své Havrany do Salvátorova doupěte, aby dohlédli na
toho prokletého čistokrevného.
„Její stopy vedou na parkoviště, ale tam musela najít
nějaké auto, kterým pak unikla. Už je bez pochyb na míle
odsud.“
„Proklatě.“
Styx byl napjatý frustrací. Noc utíkala příliš rychle. Brzy
už vyjde slunce a on si bude muset vyhledat nějaký úkryt.
A Darcy zůstane venku úplně sama.
Vydaná na milost a nemilost Salvátorovi.
Dobrá, možná že ne jenom na jeho milost, uvědomil si,
když jeho pohled padl znovu na vlkodlačici v bezvědomí.
Viper sledoval jeho pohled a zkřížil si ruce na hrudi.
„Kdo je tenhle nečistý vlkodlak?“
Styx s hnusem svraštil nos. „Je cítit Salvátorem. Musí být
z jeho party.“
„Myslíš, že sem přišla, aby se setkala s Darcy?“
Pouhá myšlenka stačila, aby jeho špičáky zatoužily
ponořit se vlkodlačího masa. Pochopitelně, jeho nálada byla
už beztak dost pod psa, že by zanořil s radostí špičáky do
čehokoliv.
„Ať už sem přišla kvůli čemukoliv, nevypadá to, že by se
věc vyvíjela podle jejích představ.“
„Ne, nevypadá to, že by to tu celkově probíhalo nějak
dobře.“ Viper se otočil, aby pohlédl na Styxe se zvednutým
obočím. „Tvoje žena se o sebe ale umí postarat.“
„Jo, už to tak vypadá.“ Styx se zamračil, rozbušilo se mu
srdce při myšlence na Darcy bojující s vlkodlakem. Nejenom
proto, že jí mohl velice snadno ublížit, ale také protože znal
svého andílka natolik dobře, aby věděl, že musela hluboce
trpět ve svém srdci, že ublížila někomu jinému. „Musela cítit,
že je její život v ohrožení, jinak by nikdy nezaútočila.“ Náhle
se otočil, aby došel ke dveřím, a nasál zhluboka vzduch. „Ale
proč by Salvátor posílal vlčici, aby napadla Darcy? Kdyby ji
chtěl mrtvou, mohl jí zabít v baru nebo když pronikl do
našeho sídla. Vypadal, že ji chce zoufale dostat živou.“
„To se zdá jako zapeklitá otázka.“ Viper se vydal na
vlastní prohlídku skladiště. Jeho výraz byl velice soustředěný.
„Byla tu ještě jedna další žena. Člověk.“
Styx hluboce zasyčel. „Nic z toho nedává smysl.“
Viper si pečlivě prohlížel černou tašku, která byla
pohozená na podlaze. Potom potřásl hlavou.
„Je to záhada, kterou budeme muset rozluštit později,
starý příteli. Východ už tu bude za méně než hodinu.
Nemůžeme se tu déle zdržovat.“
Styx sevřel ruce v pěst. „Jestli má Darcy auto, může
projet celý stát, než ji budu moci začít zase hledat.“
Viper snadno vycítil zlost a frustraci, které ve Styxovi
vřely jako sopka chystající se vybuchnout, a tak přešel
místností, aby mu položil zlehka ruku na rameno.
„Ani Anasso nemůže vyzvat na souboj slunce a zvítězit,“
řekl jemně.
„Jistě nechceš říct, že se neporazitelný Styx bojí pár
zbloudilých slunečních paprsků?“ ozval se uštěpačný has
poblíž dveří. „Jak strašné zklamání. A ještě mi řekni, že
neumíš skákat přes vysoké budovy nebo zastavit letící
střely.“
Jedině omezující ruka na jeho rameni udržela Styxe před
skokem k otevřeným dveřím a roztrháním hrdla
čistokrevnému.
„Možná se bojím slunečního světla, ale rozhodně se
nebojím psů,“ varoval ho s ledovým pohrdáním. „Tak se
ukaž, Salvátore.“
„S radostí.“ Salvátor prošel dveřmi, oděn v dokonalém,
kouřově šedém obleku a se svým cvičeným nečistým
vlkodlakem v patách. Pohyboval se s plynulou elegancí
vlastní všem vlkodlakům, ačkoliv kolem jeho štíhlého těla se
blýskalo neklamné napětí. „Ach, velkolepý Viper rovněž zde.
Jsem opravdu poctěni společností takových vznešených
upírů, že je to tak, Hessi?“
Mohutný nečistý se zamračil dopředu na dva upíry a poté
si záměrně olízl rty.
„Vypadají jako moje večeře, můj pane.“
Styx se usmál a dovolil své síle zavířit kolem, až srazil
nečistého vlkodlaka na kolena.
„Tahle večeře má zuby, pse, a nechutnám příliš dobře.
Ale pochopitelně, jestli mi nevěříš, jsi zván, aby sis zkusil
ochutnat.“
Nečistý se hbitě napřímil, ale než mohl spáchat jistou
sebevraždu, Salvátor ho chytil za paži a smýkl s ním dozadu.
„Klid, Hessi. Dnes v noci máme na starost důležitější
záležitosti.“ Čistokrevný vykročil vpřed a prohlížel si ženu,
která stále ležela na podlaze v bezvědomí. „Jade. Měl jsem to
tušit.“ Jeho pohled se přemístil na Styxe. „Jsem překvapený,
že jsi jí nezabil.“
Styx zablýskl špičáky. Možná trochu dětinsky na
důstojného vůdce všech upírů, ale v tuhle chvíli se necítil ani
trochu důstojně. „Já bych to udělal. Ale tohle není moje
práce.“
„Darcy?“ Salvátor se pomalu usmál, téměř šťastný výraz
se mu usadil na tváři. „Dobře, dobře. Kdo by to byl řekl?
Stává se z ní docela žena. Každý muž by byl potěšen, kdyby
ji mohl pojmout za svou.“
Naprostý, divoký vztek zalomcoval Styxovým tělem, a
ani Viperovo pevné sevření ho nemohlo zastavit, aby skočil
kupředu a chytil Salvátora pod krkem. Vysál by Salvátora do
sucha, předtím než by dovolil tomu psovi, aby položil svou
ruku na Darcy.
S oslepující rychlostí Salvátor vykopl, a podařilo se mu
strefit se do Styxova kolena. Styx zasyčel, když se jeho prsty
sevřely ještě pevněji kolem Salvátorova hrdla.
„Poslal jsi tuhle nečistou, aby zabila Darcy?“ zachraplal.
Salvátor zavrčel, když Styxe zlomyslně udeřil do břicha.
„Vždycky jsem slýchal, že upíři prochází jistými
změnami vlastní anatomie, jakýmsi scvrkáváním údů. Ale
netušil jsem, že to znamená, že se jim zmenšuje i mozek.“
Styx uskočil a uhnul před tím, než Salvátor mohl zasadit
další ránu jeho břichu. Trhl sebou a potom byl nucen uskočit
dozadu, když Salvátor plynule vyndal dýku z podšívky svého
saka. Osvobozen z bezprostředního sevření smrti, Salvátor si
klidně narovnal a upravil svou kravatu, když pohlédl na
Styxe. „Obětoval bych cokoliv, jen abych udržel Darcy
naživu.“
Bylo by velice snadné odkopnout dýku stranou a znovu
sevřít vlkodlaka pod krkem, ale Styx odolal nutkání.
U všech čertů. Co se stalo s jeho odměřenou disciplínou?
Jeho chladnou lstivostí a logikou?
Anasso se přece nekočkuje ve špíně s obyčejným
vlkodlakem.
„Tak proč potom na ni tahle žena zaútočila?“
„Jade má sklony být dost impulzivní, a to i na nečistou.“
Styx přimhouřil pohled. „Ty čekáš, že uvěřím, že tahle…
vlčice se prostě ocitla tady ve skladišti a jen tak se rozhodla,
že zaútočí na Darcy?“
Salvátor pokrčil rameny. „Musela sledovat vaše panství a
vyčkávat na příležitost, že ji dostane samotnou.“ Odmlčel se,
a jeho rty se zkroutily v úsměšku. „Když už o tom mluvíme,
proč tu byla Darcy sama, v první řadě?“
„Nepleť si mě s hlupákem, pse.“ Prach zavířil, když
Styxova moc rozvlnila vzduch kolem něj. „Darcy je možná
nevinná, ale ujišťuji tě, že já ne. Evidentně jsi Darcy podstrčil
falešnou fotku, abys ji vylákal z mojí ochrany.“
„Na té fotce není nic falešného, netopejre.“
„Nemožné.“
„Jestli chceš, můžu říct Sophii, aby ti na důkaz toho, jak
moc je skutečná, rozpárala hrdlo.“ Zlaté oči se zaleskly
matnou září. „Což možná udělá sama od sebe, až zjistí, že jsi
její dceru držel v zajetí.“
Styx se zarazil. Mohla to být pravda? Byla to fotka pravá?
A jestliže byla, mohla být ta žena Darcyina příbuzná?
Prudce odsunul náhlé otázky. Teď nebyl čas, aby se trápil
myšlenkou co kdyby.
„Co je to za hru, Salvátore?“ zeptal se.
Temné rysy ztvrdly. Jeho vlastní síla rozvířila vzduch.
„Tohle není hra. Darcy patří mně.“
„Nikdy.“
„Už žiješ dost dlouho na to, abys nikdy neříkal nikdy,
netopejre.“
Čistokrevný si opravdu přál svou smrt.
„Uvidím tě mrtvého dříve, než na ni vložíš ruce.“
„Ne, pokud tě dostanu do hrobu dřív já.“
Styx vykročil vpřed, zcela připraven přijmout jakoukoliv
výzvu, kterou by mu Salvátor chtěl nabídnout.
„Tohle je výhružka?“
„Ach ano.“ Záře ve zlatých očích se zatřpytila, když
Salvátor bojoval, aby ovládl zvíře v sobě. „Ty jsi unesl moji
choť. Nikdo mě nebude vinit za žádnou odplatu, kterou si
zvolím. Včetně smrti.“
„Choť.“ Styx sebou trhl, jako kdyby mu Salvátor zarazil
dýku do srdce. Po pravdě, cítil se, jako kdyby se to stalo.
„Čistokrevný se může svázat jedině s dalším čistokrevným.“
„Přesně.“
Styx hluboce, výstražně zasyčel. Pokušení jednoduše
zabít vlkodlaka a skoncovat s tím v něm vzrůstalo s každým
okamžikem.
Bez ohledu na tresty, které by byl nucen podstoupit, by
určitě cítil dostatečnou kompenzaci. Ach ano, to potěšení
položit Salvátora do krásného, hlubokého hrobu…
„Darcy není vlkodlak,“ procedil.
„Můžeš si být vážně jistý, netopejre?“
„U všech bohů, tohle je nějaký trik.“
Posměšný úsměv zkroutil Salvátorovy rty. „Mysli si, co
chceš.“ Zatočil dýkou, potom ji plynule nechal vklouznout
zpátky pod své sako a vydal se napříč místností. „Pojď,
Hessi, musíme se vydat po stopě mojí královny. Je mi tak
líto, že se k nám nemůžeš připojit, Styxi. Do doby než slunce
zapadne, bude Darcy moje. V každém slova smyslu.“
Styx se pohnul, ještě než stačil přemýšlet.
Tenhle pes by se chtěl dotknout Darcy? Nejdřív se ale
podívá do pekla.
Jak běžel vpřed, byl nepřipraven na velikou postavu, která
před něj náhle skočila. Narazil do Vipera ohromující silou,
která je oba poslala na podlahu.
Během mrknutí oka byl Styx opět na nohou, ale stejně tak
i Viper.
„Styxi, ne,“ zavrčel Viper, jeho zuřivý výraz varoval, že
byl zcela připraven se postavit Styxovi, aby mu zabránil
pronásledovat toho prokletého vlkodlaka. „Svítání je příliš
blízko na to, abys bojoval s vlkodlaky. Musíme odsud
vypadnout. Teď.“
„A nechat ho, ať si svobodně vystopuje Darcy?“ zeptal se
Styx, jeho celé tělo se chvělo touhou následovat vlkodlaka.
„Dostane ji mnohem dřív před západem slunce.“
Zvláštní výraz se přelil přes bledé, pohledné rysy jeho
společníka.
„Jestli je skutečně jeho chotí, tak potom musíš zůstat
stranou, Styxi,“ řekl opatrně. „Ani Komise by ti nedovolila
držet družku krále jako zajatce.“
„Darcy není vlkodlak,“ odsekl chladně.
„Ale…“
„Už ne, Vipere. Jak jsi tak bystře poznamenal, svítání se
blíží.“
Otočil se na patě, Styx přešel skladištěm, jeho moc
rozvířila prach všude kolem něj, a skla v oknech pod tím
tlakem zařinčela.
Byl upír na válečné stezce, a všechno v jeho okolí bylo v
nebezpečí.
Čert aby to spral.
Vůbec si nepřipouštěl možnost, že Salvátor nelhal. Musel
lhát.Darcy nemohla být choť nějakého prašivce. Ne, když si
byl tak absolutně jistý, že byla určena osudem, aby se stala
jeho vlastní družkou.