Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Co se týče nočních klubů, tak Zmijí doupě byl ten
nejdražší, nejelegantnější a nejpřepychovější klub v celém
Chicagu. Kupodivu byl také nejvíce záhadný. Nenacházel se
v žádném telefonním seznamu. Žádné křiklavé reklamy na
billboardech nebo blikající neonová světla, která by
upozorňovala na jeho přítomnost. Ve skutečnosti byla celá
budova tak nenápadná, že ji kolemjdoucí míjeli zcela bez
povšimnutí.
Jedině někdo, kdo byl opravdu někým, věděl, jak najít
toto místo. A tito někteří nebyli lidé.
Mezi mramorovými sloupy a třpytivými fontánami se
pohybovali nejrůznější démoni, kteří se oddávali rozmanitým
nekalým aktivitám – gamblerství, pití, exotickým tancům,
tajným a někdy také docela veřejným orgiím.
A také za to utráceli nemalé jmění. Nicméně jim na
penězích příliš nezáleželo.
Senzační zábava – nepochybně; ale této chladné
prosincové noci se upír známý jako Styx neúčastnil hrátek
odehrávajících se pod soukromým balkónkem. Nepřidal se
ani dokonce, když různí démoni ustali a kynuli jeho směrem.
Místo toho s jistou dávkou rezignace sledoval svého
společníka.
Na první pohled se od sebe odlišovali, dokonce se zdálo,
že nemohou být dva muži rozdílnější. Vlastně to nebylo zcela
přesné.
Koneckonců oba byli vysocí a oba byli jako všichni upíři
obdařeni svalnatými těly. A oba měli temné oči a
pochopitelně dlouhé špičáky. Ale tím veškerá jejich
podobnost končila.
Mladší upír, Viper, pocházel ze severních slovanských
zemí a svou proměnou získal nadpřirozeně světlé, stříbrné
vlasy a ještě bledší pleť než jeho předkové. Naopak Styx
pocházel z horkých zemí Jižní Ameriky, a dokonce i po své
proměně si zachoval bronzovou kůži a hrdé, ostře řezané rysy
Aztéků.
Tuto noc odložil svůj tradiční plášť a oblékl si černé
kožené kalhoty, vysoké boty a černou hedvábnou košili.
Předpokládal, že tento oděv jej učiní méně nápadným při
cestách ulicemi Chicaga. Naneštěstí pro šest a půl stopy
vysokého upíra se spletenými havraními vlasy, sahajícími až
ke kolenům, neexistovala možnost, že by prošel
nepozorován.
Obzvláště smrtelnými ženami, které se nedokáží nijak
bránit proti podlehnutí upířímu kouzlu.
Během krátké cesty temnými ulicemi k sobě přitáhl
bezmála půl tuctu okouzlených žen. Nakonec musel použít
střechy, aby unikl jejich neodbytné pozornosti.
U všech svatých, přál si, aby mohl zůstat schovaný ve své
jeskyni, povzdechl si v duchu.
Po staletí žil životem mnicha, který ochraňoval Anassa,
vůdce všech upírů. Byl velitelem a strážcem, zřídka
opouštějícím bok prastarého upíra.
Když byl Anasso nyní mrtvý, byl náhle postaven do role
vůdce on sám, a nyní zjišťoval, že už se nemůže déle skrývat
a stát stranou. Ne, když ho soužila jedna nesnáz za druhou.
Bylo toho dost, aby to naštvalo i toho nejtrpělivějšího
upíra.
„Jsem vždy potěšen, když tě mohu přijmout za svého
hosta, Styxi, ale musím tě upozornit, že můj klan je dost
nervózní z toho, že tě máme mezi sebou,“ protáhl Viper.
„Pokud se na mě nepřestaneš mračit, začnou se obávat, že se
brzy ocitnou bez vůdce klanu.“
Styx si uvědomil, že nechal svou pozornost zabloudit,
rychle se narovnal v luxusním koženém křesle. Ruka mu
instinktivně vystřelila ke kostěnému medailonu, který nosil
na krku.
Byl to symbol jeho lidu.
Víc než to, věřilo se, že se jím přenáší skryté síly z jedné
generace na druhou.
Samozřejmě jakožto upír neměl ani Styx žádné
hmatatelné vzpomínky na to, co předcházelo, než se stal
démonem. Nicméně ho to nedonutilo vzdát se několika málo
posvátných tradic.
„Já se nemračím.“
Viper se sarkasticky usmál. „Zapomínáš, Styxi, že já mám
ženu, což znamená, že jsem podrobně seznámen s každým
druhem mračení. A ty, příteli, ty se zcela jistě mračíš.“
Úsměv slábl, když jej druhý upír sledoval s přemýšlivým a
chmurným výrazem. „Proč mi neřekneš, co tě trápí?“
Styx se odmlčel, potom si slabě povzdechl. Musel to
udělat. I když by byl raději bičován, stahován z kůže a
rozčtvrcován, než by připustil, že potřebuje pomoc.
Jako vůdce klanu v tomto teritoriu, se Viper vyznal v
Chicagu lépe než jakýkoliv jiný démon, kterého znal. Bylo by
pošetilé nepřijmout jeho pomoc.
„Jde o vlkodlaky,“ řekl stroze.
„Vlkodlaky?“ Viper tiše zasyčel. Mezi upíry a vlkodlaky
bylo stejně málo lásky jako mezi fanoušky Sparty a Slavie.
„Jaké problémy chystají?“
„Přesahuje to obyčejné problémy. Opustili svá vymezená
loviště. Nakonec se mi podařilo vyslídit, že alespoň jejich
část je zde v Chicagu.“ Styx pevně sevřel pěsti v klíně. „Už
zabili několik lidí a nechali je jentak ležet. Pochopitelně je
pak našly úřady.“
S Viperem to až tolik neudělalo. Bylo by pochopitelně
potřeba více než pár nějakých vlkodlaků, aby to otřáslo
mocným a silným upírem.
„V Chicagu se vyprávějí pověsti o smečkách divokých
psů prohánějících se po parcích. Napadlo mne, že by to mohli
být vlkodlaci.“
„Mají nového vůdce. Mladého vlkodlaka jménem
Salvátor Giuliani; pochází z Říma. Čistokrevný, s ambicemi
příliš vysokými pro jeho vlastní dobro.“
„Pokusil ses mu to vysvětlit?“
Styx sklopil pohled. Ať už o to stál, či ne, jednou už byl
vůdcem upírů. Což znamenalo, že všichni démoni na světě
podléhali jeho příkazům. Včetně vlkodlaků.
Nejnovější velitel vlkodlaků však doposud neprokázal
svou oddanost Styxovi ničím jiným než pohrdáním.
Chyba, které se brzy naučí litovat.
„Odmítl se se mnou setkat.“ Styxův hlas byl chladný
stejně jako jeho pocity. „Prohlašuje, že vlkodlaci se nebudou
dále podřizovat jiným démonům a nebudou se řídit žádnými
smlouvami uzavřenými v minulosti.“
Viper pozvedl obočí, bezpochyby uvažoval o tom, proč
Styx zatím to zvíře nenechal popravit.
„Je buď velice odvážný, nebo velice hloupý.“
„Velice hloupý. Svolal jsem zasedání Komise, ale to
může trvat několik dní, než se všichni budou moci sejít na
jednom místě.“ Styx mluvil o radě, která řeší spory mezi
jednotlivými démonickými rasami. Skládá se ze starověkých
Věštců, kteří jen vzácně odpouštěli nedodržování zákonů.
Naneštěstí byli jen jedinou legální cestou, jak potrestat krále
nebo vůdce jiné rasy bez hrozby vleklých krvavých bojů. „Do
té doby bezohledné jednání vlkodlaků ohrožuje nás všechny.“
„Můj klan je připraven nabídnout pomoc.“ Nemilosrdný
úsměv přelétl přes Viperovy rty. „Jestli chceš Salvátora
mrtvého, jsem si jistý, že se to dá zařídit.“
Styxe napadlo jen málo věcí, které by ho potěšily více,
než nařídit smrt Salvátora Giulaniho. Tedy až na zanoření
vlastních špičáků do hrdla toho prašivého psa.
Existovaly chvíle, kdy být zodpovědným vůdcem
znamenalo pěknou otravu.
„Lákavá nabídka, ale bohužel jsou vlkodlaci tomu muži
neobyčejně oddaní. Pokud by náhle zemřel, nepochybuji, že
by podezření ihned padlo na upíry. Doufám, že se pro tuto
chvíli vyhneme válčení.“
Viper pokývl hlavou. Bez ohledu na to, co by si přál sám
uznával Styxovy pravomoci. „Máš plán?“
„Plán? Stěží. Ale doufám, že bych mohl najít na Salvátora
páku.“ Vytáhl z kapsy malou fotografii a podal ji svému
společníkovi.
Viper chvíli pozoroval malou, křehkou ženu na obrázku.
S krátkými, rozježenými blonďatými vlasy a zelenýma
očima, příliš velkýma pro její srdčitou tvář, vypadala jako
překrásná uličnice.
„Není můj typ, ale je pěkná,“ vzhlédl. „Jeho milenka?“
„Ne, ale Salvátor už investoval značnou částku peněz a
energie, aby ji vysledoval. Věřím tomu, že nakonec ji objevil
zde, v Chicagu.“
„A co s ní chce?“
Styx pokrčil rameny. Upírům, kterým nakázal sledovat
nepředvídatelného vlkodlaka, se podařilo dostat do rukou
fotografii se stejným úsilím jako vystopovat Salvátora do
Chicaga. Ale nicméně nemohli přijít na kloub tomu, proč je
tou ženou tak posedlý.
„Nemám nejmenší tušení, ale evidentně je pro něj velice
důležitá. Důležitá natolik, že by možná začal vyjednávat
kvůli jejímu navrácení… Pokud budu schopen ji dopadnout
první.“
Bledou tváří projel záchvěv překvapení. „Ty ji hodláš
unést?“
„Hodlám ji přijmout za svého hosta, dokud mi k tomu
budou vlkodlaci zavdávat příčinu,“ opravil jej. Celé jeho tělo
ztuhlo, když Viper zaklonil hlavu a začal se smát na celé
kolo. „Co je na tom tak zábavného?“
Viper ukázal na obrázek ve své dlani. „Prohlédl sis dobře
to děvče?“
„Samozřejmě.“ Styx se zamračil. „Musel jsem si
zapamatovat, jak vypadá, pro případ, že by se fotka ztratila
nebo byla zničena.“
„A stále ji chceš ochotně přijmout pod svou střechu?“
„Je tu nějaký důvod, proč bych neměl?“ zeptal se Styx.
„Zcela zřetelný důvod.“
Styx bojoval s netrpělivostí, která v něm začínala vřít.
Jestli má Viper nějaké informace týkající se této ženy, tak
proč to rovnou neřekne, místo toho, aby se choval takhle
záhadně?
„Mluvíš v hádankách, starý příteli. Myslíš, že by ta žena
mohla být něčím nebezpečná?“
Viper zvedl ruce. „Jen tím, čím by byla nebezpečná každá
krásná žena.“
Styx přimhouřil oči. Proboha, to si Viper opravdu myslí,
že by podlehl kouzlu pouhé obyčejné ženy? A ještě ke všemu
smrtelné?
Kdyby toužil po ženě, tak by stačilo, aby se jenom vyšvihl
na balkónek. Noční klub byl plný žen, a také nemalého počtu
mužů, kteří mu dávali okázale najevo svůj zájem, jen co
vstoupil do dveří.
„Ta žena bude mým rukojmím, ničím víc,“ odvětil
chladně.
„Jistěže.“
Styx cítil Viperovo neustávající pobavení, a tak netrpělivě
ukázal na obrázek. Byl to koneckonců důvod, proč přišel
nejprve sem.
„Víš, kde stojí ta budova, před kterou je vyfocená?“
„Je mi to povědomé.“ Viper se na chvíli odmlčel a pak
přikývl. „Ano. To je bar Goth. Řekl bych čtyři, ne počkej…
pět bloků jižně odsud.“
„Děkuji ti, starý příteli.“ Styx byl okamžitě na nohou.
Natáhl ruku, aby vzal obrázek a vrátil jej zpět do své kapsy.
Viper se také vymrštil na nohy a uchopil Styxe za paži.
„Počkej, Styxi.“
Pohltila ho opět další vlna netrpělivosti. Nemá čas na
otálení. Čím dříve dopadne tu ženu, tím dříve bude vědět,
jestli je skutečně pro vlkodlaky tak důležitá.
„Co je?“
„Co jdeš dělat?“
„Už jsem ti to řekl. Hodlám unést tu ženu.“
„Právě takhle?“ Zeptal se Viper. Styx se zmateně
zamračil. „Ano.“
„Nemůžeš jít sám. Jestli ji vlkodlaci střeží, tak se tě jistě
pokusí zastavit.“
„Nebojím se smečky psů.“ Styx opovržlivě odsekl. Viper
nehodlal polevit. „Styxi.“
Styx zhluboka vydechl. „Mám poblíž své Havrany,“
přislíbil. Na mysli měl pět upírů, kteří byli jeho stálým
společníky už po staletí.
Byli jeho součástí stejně jako jeho stín.
Stříbrovlasý upír ale stále nebyl spokojen. „A kam ji pak
vezmeš?“
„Do svého sídla.“
„Dobrý bože!“ Viper se ostře zasmál. „Nemůžeš vzít
nebohou ženu do těch vlhkých, nechutných jeskyní.“
Styx se zamračil. Atmosféru jeskyní, které obýval, ve
skutečnosti nepovažoval za nijak nepřívětivou.
Pro něj to bylo prostě místo, kde se mohl bezpečně ukrýt
před sluncem.
„Většina těch jeskyní je celkem pohodlná.“
„To je dost málo, když si chceš přivést jako rukojmí
mladou dámu. Aspoň ji vezmi někam, kde bude normální
postel a nějaké zařízení.“
„Co na tom záleží? Není víc než jen člověk.“
„Na tom záleží. Právě proto, že je člověk. Pane na nebi,
vždyť lidé jsou ještě křehčí než víly z rosy.“ Rychlými,
nehlučnými kroky se Viper přiblížil ke stolu, který zabíral
velkou část jeho podniku pod balkonem. Sáhl popaměti do
zásuvky a vyndal list čistý papíru. Poté, co naškrábal několik
řádek, strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní drobný klíček. Otočil
se ke Styxovi a obojí mu položil do rukou. „Zde.“
„Co je to?“ zeptal se Styx.
„Klíč od mého panství severně od města. Je to dostatečně
tiché a odlehlé místo pro tvůj účel, ale je také daleko
přívětivější než tvoje temné doupě.“ Ukázal na papír. „Tady
je adresa. Upozorním Santiaga a zbytek mých lidí, aby tě
očekávali.“
Styx otevřel ústa, aby protestoval. Možná že jeho sídlo
nebylo úplně nejelegantnější a nejluxusnější místo na světě,
ale zas bylo dobře chráněné, a co bylo důležitější, byl v
okolní krajině doma.
A také předpokládal, že by se dalo najít něco, co by
vytvořilo pohodlí i pro neznámou ženu.
Jak Viper poukázal, lidé jsou nudně křehcí, a Styx věděl,
že jsou náchylní k řadě záhadných onemocnění a zranění.
Potřeboval ji živou, pokud mu měla být k užitku.
Navíc mu to umožní zůstat v pozici, odkud bude moci
sledovat Salvátora.
„Možná že by bylo nejlepší zůstat poblíž města pro
vyjednávání s vlkodlaky,“ připustil.
„A tak blízko, že si budeš moci zavolat o pomoc, budeš li
ji potřebovat,“ trval na svém Viper.
„Ano.“ Styx si uklidil klíček do kapsy. „Teď už ale
musím jít.“
„Buď opatrný, starý příteli.“
Styx temně přikývl. „To ti mohu slíbit.“
Gina, červenovlasá servírka s pihovatou tváří, se nedbale
opírala o bar, když tři muži vstoupli do nočního klubu Goth.
„Kočko, sleduj!“ překřičela rachot poblíž stojící kapely
hrající rytmickou hudbu. „Teď je tady něco šťavnatějšího!“
Darcy Smithová zvedla hlavu od drinku, který právě
mixovala, a podívala se na nejnovější návštěvníky.
Překvapením zvedla obočí.
Jako obvykle nebyla Gina příliš přesná. Čekala něco jen
vzdáleně připomínajícího tři muže stojící na prahu.
Ale tentokrát, hmm… na hodnotící škále by získali plný
počet bodů.
Darcy hvízdla, když si prohlížela dva z nich, kteří stáli
nejblíže u ní. Stoprocentní fitness kluci z plakátů steroidové
generace, řekla si, když viděla mohutnost 1 jejich svalů, které
vypadaly jako vytesané z mramoru i pod těsně upnutými
tričky a vypasovanými džínami. Zvláštní bylo, že oba měli
vyholené hlavy. Možná za to mohlo hrůzu budící zamračení,
které sídlilo v jejich pohledných tvářích, ale vycítila ve
vzduchu násilí, které přinesli s sebou.
Fungovalo to.
Narozdíl od nich byl muž, který stál za nimi, stavěn
mnohem štíhleji. Ovšemže jeho elegantní hedvábná košile
nemohla dostatečně zakrýt pevné prokreslené svaly. Temnou
orlí tvář nezměkčily ani dlouhé černé vlny vlasů, které mu
splývaly z ramen.
S absolutní jistotou Darcy věděla, že ten nejmenší muž je
z tohoto tria nejnebezpečnější.
Ve vzduchu kolem něj téměř viditelně jiskřila vůle dravce
a vedla jeho nohsledy kupředu.
„Ten v tom obleku vypadá jako gangster,“ poznamenala
kriticky.
„Gangster v obleku od Armaniho,“ blýskla Gina
úsměvem „Vždycky jsem měla pro Armaniho slabost.“
Darcy protočila oči v sloup. Nikdy se nezajímala o módní
návrháře nebo o ty muže, kteří považovali za nezbytné nosit
jejich modely.
Něco dobrého na mužích v Armaniho oblecích spatřovala
stěží setina setiny jejího světa. Možná tak jednou za uherský
rok.
„Co tu asi chce?“ zamumlala.
Návštěvníci tohoto undergroundového baru tvořili
obvyklý mix. Gothici se svou satanistickou vizáží, metalisté a
opravdoví podivíni a exoti.
Většina z nich si přicházela poslechnout hard-rockové
kapely a házet sebou na těsném tanečním parketu v divokém
vytržení. Někteří dávali přednost temným místnostem, které
nabízely rozmanitou škálu ilegálních zábaviček.
Že by toto prostředí přilákalo sofistikovanější klientelu?
Gina si prohrábla vlasy, než sáhla do své zásobárny
moudrostí. „Asi si přišli prohlédnout domorodce. Lidé s
penězi si vždycky otírají lokty o lůzu.“ Žena se zakřenila tak,
že její výraz vypadal mnohem starší, než byla ona sama. „Tak
dlouho, dokud se příliš neumažou.“
Darcy sledovala servírku, která si s malým úsměvem
zkušeně prorazila cestu davem. Neobviňovala Ginu za její
cynickou povahu. Rozuměla jí. Obě se protloukaly, jak se
dalo, odkázané jen samy na sebe. Bez vzdělání neměly důvod
k nadějím na nějakou skvělou kariéru.
Darcy nicméně nikdy nedovolila hořkosti ovládnout své
srdce. Co na tom záleželo, že musela přijmout jakoukoliv
práci, která se jí namanula?
Dělala barmanku, doručovatelku pizzy, cvičitelku jógy a
příležitostně modelku aktu pro místní uměleckou školu.
Nebylo nic, co už by nezkusila. Pýcha musí jít stranou, když
holka potřebuje něco k jídlu.
Kromě toho se šetřila pro něco lepšího.
Jednoho dne bude mít svůj vlastní obchod se zdravou
výživou a nic jí nebude stát v cestě.
Rozhodně ne žádný poraženecký postoj.
Zaneprázdněná mícháním nápojů a umýváním skleniček
si ani nevšimla, kdy nejnovější příchozí zabrali místa na baru.
Pravděpodobně jejich oslňující a pružné svaly odstrašily
zbývající návštěvníky, takže shledala, že s nimi zůstala
prakticky o samotě.
Cítila silný neklid, když přinutila svoje nohy, aby šly
naproti čekajícím mužům. Bylo to směšné, plísnila sama
sebe. V místnosti bylo přes stovku lidí. Takže ti muži
nemohli být žádnou hrozbou.
Instinktivně se zastavila před mužem v obleku, ztěžka
polkla a setkala se se zlatě hnědýma očima, ve kterých
doutnalo teplo, které bylo téměř hmatatelné.
Jejda.
Vlk v hedvábné košili.
Nebyla si jistá, kde se ta nejapná myšlenka vzala, a rychle
ji zaplašila. Ten muž byl zákazník. A ona zde byla proto, aby
ho obsloužila.
Nic víc, nic míň.
Vykouzlila na tváři úsměv a položila před něj tácek.
„Mohu vám pomoci?“
Mírný úsměv rozechvěl jeho rty a odhalil jeho zářivě bílé
zuby. „V to právě doufám, cara,“ protáhl se zvláštním
přízvukem.
Vlasy zezadu na krku se jí naježily, když zlatým
pohledem přejel po jejím tričku a příliš krátké minisukni.
V těch očích byl hlad, o kterém si nebyla jistá, zda je
zcela sexuální.
Spíš jako kdyby byla chutná vepřová kotletka.
Doopravdy, jejda.
„Mohu vám přinést nějaký nápoj?“ Přinutila svůj hlas,
aby zněl energicky a profesionálně. Byl to hlas, který nechal
zvadnout erekce již ve stovkách kalhot.
Cizinec se pouze usmál. „Bloody Mary.“
„Kořeněnou?“
„Ano, velmi.“
Odolala pokušení protočit oči. „A vaši přátelé?“
„Ti jsou ve službě.“
Střelila pohledem po mužích, kteří se hrozivě tyčili se
zkříženýma rukama za svým vůdcem. Pat a Mat bez mozku,
zato s tunou svalů.
„Vy jste šéf.“ Odebrala se zpátky k baru, kde namíchala
nápoj, přidala snítku celeru a olivu. Potom položila sklenku
na tácek a vrátila se. „Jedenkrát Bloody Mary.“
Byla připravená se otočit a odejít, když jeho ruka
vystřelila a zachytila ji za paži. „Počkej.“
Zamračila se na temné štíhlé prsty na své paži. „Co
chcete?“
„Dělej mi společnost. Nerad piji sám.“
Pat a Mat se samozřejmě nepočítali. „Jsme ve službě.“
Okázale se rozhlédl kolem baru. „Nikdo nevypadá, že by
potřeboval tvoji pomoc. Nikdo, kromě mne.“
Darcy si povzdechla. Nesnášela, když musela být hrubá.
Bylo to špatné pro její karmu. Ale tento muž potřeboval víc
než jemné naznačení.
„Jestli hledáte společnost, jsem si jistá, že je zde spousta
žen, které se s vámi rády napijí.“
„Ale já nestojím o žádné spousty žen.“ Jeho oči se
zanořily do jejích. „Jenom o tebe.“
„Já pracuji.“
„Nemůžeš pracovat celou noc.“
„Ne, ale když skončím, tak jdu domů.“ Vymanila svou
ruku z jeho sevření. „Sama.“
Něco nepříjemného a divokého projelo bleskově jeho
pohlednou tváří.
„Všechno, co chci, je jenom s tebou mluvit. Určitě mi
nemůžeš věnovat trochu času?“
„Mluvit se mnou o čem?“
Vrhl netrpělivý pohled na dav kolem, který se s každou
chvílí stával neurvalejším. Nevypadal, že by chápal nadšení
dorostu probodaného piercingy a oblečeného do kůže, který
do sebe ve velké rychlosti zběsile vrážel.
„Byl bych raději, kdybychom mohli jít někam, kde by
bylo trochu více soukromí.“
„Já ne.“
Jeho pohled ztvrdl. Zlaté oči ještě potemněly a zdálo se,
že každou chvíli vzplanou vnitřním světlem. Jako kdyby za
nimi někdo zapálil svíčku.
„Musím s tebou mluvit, Darcy. Byl bych rád, kdyby náš
vztah zůstal přátelský – jsi mimo jiné krásná a svůdná mladá
žena – ale jestli to budeš dělat těžší, jsem připraven udělat
cokoliv, co bude nutné, abych si prosadil svou.“
Darcyiino srdce sevřel náhlý záblesk strachu. „Jak víte,
jak se jmenuji?“
Naklonil se dopředu. „Vím toho o tobě hodně.“
Oukej, to, co začalo jenom jako podivné, se změnilo na
naprosto příšerné. Nádherný džentlmen v obleku za tisíce
dolarů se svojí osobní ochrankou by ani nezakopl o chudou
barmanku. Ne pokud by ji neměl v úmyslu zabít a mučit.
Obojímu by se ráda vyhnula.
Udělala ostrý krok vzad. „Myslím, že by bylo lepší,
kdybyste dopil svůj drink, sebral svoje gorily a odešel.“
„Darcy…,“ jeho ruka vystřelila, jako kdyby ji chtěl
fyzickou silou přinutit, aby se k němu přidala.
Naštěstí jeho pozornost byla rozptýlena a on otočil hlavu
ke dveřím.
„Máme společnost,“ zavrčel k Frickovi a Frackovi.
„Poraďte si s nima.“
Oba hrdlořezové se naráz otočili a s neuvěřitelnou
rychlostí vyrazili ke dveřím. Muž se postavil za barovým
stolkem a sledoval, jak docházejí, jakoby téměř očekával, že
do klubu vtrhne armáda.
To Darcy bohatě stačilo.
Nemusela být královnou intelektuálů, aby rozeznala
příležitost, když na ni zaklepala.
Ať už po ní ten muž chtěl cokoliv, nemohlo to být dobré.
Čím větší vzdálenost mezi nimi může nastolit, tím lépe.
Rozběhla se podél baru a ignorovala, že muž za ní křičí.
Ani pohledem se nedožadovala pomoci z davu. Křičící
žena na tomto místě by byla jen další částí šou.
Místo toho se otočila přímo ke konci klubu. Hned pod
halou byla skladní místnost, která měla pevný zámek. Zkusí
se tam ukrýt, dokud ji některý z vyhazovačů nezačne
postrádat na baru. Mohli by si poradit s těmi šílenými
návštěvníky.
Bylo to ostatně v popisu jejich práce.
Jak se soustředila na zvuky pronásledování zezadu, Darcy
nepostřehla temné stíny před sebou.
Ne, dokud se jí jeden z těch stínů nepostavil přímo do
cesty.
Dříve než ji pohltila temnota, uvědomila si jen krátký
pohled do překrásné bronzové tváře se studenýma černýma
očima. Potom cizinec vyřkl jediné slovo a ona v mrákotách
upadla na podlahu.